Temnota - Temnota

Temnota
Jak dlouho už tu seděl? Kolikrát slunce vyšlo, kolik úplňků přešlo? Jak dlouho ještě? Na chvíli si přestal klást ty dotěrné otázky a pohnul rukama. Jen pomalu se mu do nich vracel cit a mizela bolest. Otevřel oči v bláhové naději, že se něco změnilo. Zklamaně potřásl hlavou. Nic. Nezměnilo se vůbec nic. Všude okolo něj byla temnota. Bloumal pohledem po cele. Byla tak malá, že sem sotva vešli dva lidé. On sám zde mohl jen sedět. Byl spoutaný ke kovovému sloupu, o který se opíral. Okovy na rukou i na nohou mu rozedřely kůži do krve a do ran se mu dostala infekce. Jednoho dne dostal horečku. Dlouho blouznil ve světě mezi životem a smrtí, vše naznačovalo, že zemře.
On ale přežil. Jednoho dne, nebo noci, se probudil a čelo měl chladné. Infekce zmizela, už jím nelomcovala horečka. Nějak se sám uzdravil. Neměl sil o tom přemýšlet. Čekal a přežíval. Již dlouho se o něj nikdo nestaral. Nikdo mu nepřinesl jídlo ani vodu. Nikdo mu neuvolnil na chvíli okovy, jako to dělali v prvních dnech, možná týdnech či měsících, jeho pobytu v cele. Všichni na něj zapomněli. Všichni mysleli, že je mrtvý. Rád by dal vědět, že je naživu, rád by křičel a dožadoval se pozornosti, ale za své uzdravení zaplatil svým hlasem. Musel jen čekat. A čekat... čekat... čekat.

Uběhlo tolik času, že si už ani nevzpomínal, kdy naposledy jedl. Vlastně si již nevzpomínal na nic. Své jméno, svůj život, své přátele, svou dívku, to všechno zapomněl. Nedokázal si vybavit východ slunce, přechod mezi stínem a světlem, barvy, které měl rád. Nepamatoval si již ani to, jak vypadá on sám. Jediným jeho životem byla temnota. Jedinou jeho společností byla temnota. Neexistoval čas, neexistoval prostor. Existovala pouze temnota. Ty odstíny tmavého a ještě tmavšího. Bylo jedno, kolikrát zavře a otevře oči, proto měl oči pořád zavřené. Nemusel používat zrak, vylepšil se mu sluch. Slyšel všechno. Poslouchal, jak se temnota posouvá po cele, jak si s ním povídá, jak jej obestírá s téměř mateřskou něžností. Stala se jeho rodinou, jeho společnicí, jeho přítelem. Přítelem...
Kdesi v zákrutích jeho mysli se nesměle vynořila vzpomínka. Vzpomínka na vysokého muže s laskavým úsměvem a obrovskýma zelenýma očima, jenž ho zve do svého domu na večeři. V té vzpomínce se ale muž pomalu proměňuje, jeho laskavý úsměv se mění ve zlý úšklebek, v očích se mu blýská zlobou a nenávistí a v ruce drží dýku... Rychle otevře oči a přátelská temnota jej konejšivě sevře v náruči a milosrdně vymazává vzpomínku z mysli. Barvy konečně vystřídá nádherná čerň. Na tvář mu stéká slza, ale není jisté, zda je to slza z jeho vlastních očí, nebo zda za něj uronila slzu temnota. Ta soucitná a chápavá. Přítel, který nikdy nezradí, který nikdy nic neskrývá.
Opře se o temnotu a znovu zavře oči. Žádné další vzpomínky nepřicházejí. S úlevou se nechá opečovávat svou společnicí a odpočívá. Jeho společnice mu mezitím vypráví o stínech a o nocích, o těch krásných nocích, jejichž kouzlo a krásu docení jen málo tvorů. Vypráví mu o době před svítáním, kdy může ukázat svůj nečernější plášť, kdy se ukazuje v plné kráse, jako když páv před svou smrtí ještě naposled ukazuje nádheru, snad doufaje, že si jeho posel smrti uvědomí, o co svět ochuzuje. A čas utíká...

Jistě to již bude dlouho, co naposledy ucítil v ústech jídlo, ale díky své společnici nemá hlad, ani žízeň. Prožívá krásný čas. Po dlouhé době je opět šťastný a spokojený. Zbylé vzpomínky na předchozí život zmizely. konečně se odpoutal od svého dřívějšího života. Nepamatuje si jméno, ale k čemu potřebuje vědět, kdo je? Stačí, že ví, že je. Je ničím a zároveň vším. Temnota ho občas bere sebou na procházky a díky ní je současně všude a nikde. Je to nádherný život. Nepamatuje si, že by mu kdy bylo tak lehko u srdce. Jen ať to nikdy neskončí...
Jeho uši zachytí cizí zvuk. Zvláštní, divně znějící zvuk. Jeho společnice strne. Má strach. Pokouší se jí uklidnit, ale je vystrašená a třese se. Zvuk se ozve znovu, blíže. Najednou se temnota trochu smrskne.Pořád se snaží ji uklidnit a pootevře oči. Najednou ho zasáhne taková vlna bolesti, až se zkroutí v okovech. Cosi jej ozářilo a oslepilo. Světlo, světlo, opakuje temnota s rostoucím děsem. Vezme mi tě!!! Temnota jej naposledy obestře v ochranném objetí a s odvahou se postaví nepříteli.
Ví, že temnota prohraje. Rychle přemýšlí, jak s ní zůstat. Nechce zůstat sám. Nechce ke světlu. Chce být s temnotou. Cítí, jak temnota slábne a stahuje se a v posledním okamžiku v mysli vykřikne. Vezmi mě s sebou!!!
Temnota se zastaví a váhá. Ale zvítězí přátelství a za pár okamžiku již oba společníci opouštějí celu. Během několika vteřin jsou volní a oba se vydávají na dlouhou pouť. Již nikdy se od sebe neodloučí. Navždy spolu...

Celu mezitím zalije světlo pochodní a dvě malé postavy vstoupí dovnitř.
„Tady bych nechtěla být uvězněná,” pronese jedna z nich. Druhá přejede pohledem celý ubohý prostor a její pohled se zastaví na kostře muže připoutaného ke kovovému sloupu. Chvíli se na podívá, nejprve se strachem, potom se soucitem.Upozorní na ni i první postavu a dětský hlas se osvobodí a zaplní nejen celu, ale i celé vězení.
„Doufám, že dlouho netrpěl.”